1. tanková rota AKTIVNÍCH ZÁLOH AČR ČESKOSLOVENSKÝCH LEGIÍ.

Přišel říjen a dlouho očekávané a pro mnohé i obávané cvičení bylo tu. Abychom zmátli všudypřítomné nepřátele a špiony, byl nám povolávací rozkaz těsně před nástupem vyměněn zpět na původně ohlášený termín od 3. do 9.října. Naše ostražitost pokračovala i za přesunu, a tak v zájmu utajení místa určení vyskakovali někteří jedinci v Olomouci z  rozjíždějícího se jídelního vozu.

Při nástupu obdržel každý povolanec od velitele praktickou příručku o nástrahách, které nás mohou potkat. Že cvičení nebude jednoduché, zdůraznil v úvodním slově i velitel praporu a názorně předvedl vzor vyčištěné obuvi, s čímž od počátku tvrdě zápolil Brzda, který byl téměř každý den kárán za špinavé boty a to i tehdy, když si je právě pečlivě vyčistil.

Jako obvykle nezklamala vojenská správa v Chomutově a díky nepotvrzení povoláváků nedostali hoši propustky. Zato zdravotní prohlídka u doktora Grünschteina proběhla mimořádně hladce, neboť jsme ho umořili výpisy z karet, a tak se mohlo jít na první schůzi k zubrovi. Již zde se však projevila vážnost situace, neboť někteří řidiči okamžitě spěchali na kutě a další byli schopni komunikovat pouze v záhadných šifrách 501-1-ABCD, 561-1-AC, 528-11-AD atd.

Hned pondělní ráno nám ukázalo, že po odchodu vysoké školy je ve Vyškově téměř mrtvo, a protože nebylo tudíž co pozorovat, vrhli jsme se od sedmi hodin do intenzivní výuky, která trvala do večeře a někdy až do nočních hodin. Pořadovka, opakování, výuka, rychlý oběd, znovu výuka, trenažéry, technika, jízdy a po večeři chvíle na topinku a poradu ze které se mnozí rychle vytráceli na samostudium.

Ve středu nastal velký den pro velitele a střelce. Příjezd do muničáku a naložení ostrého střeliva vzbudil u každého respekt. Dopoledne se rektifikovalo  a Sládek se nechal preventivně prohlédnout od doktorky, že ani nestihl nástup. Po obědě nastoupila 3.četa, a po několika krocích si vysloužila osádka Žatec-Čulaponk bojové jméno PAT a MAT. Tato úderná četa se soustředila především na likvidaci  terčů, neboť střelbu vedla zásadně na jejich podpěry. Také rána jistoty dávkou a monokl byl specialitou velitele této jednotky, která se na závěr změnila v hasičské družstvo, když on lehce dokázal krátkou dávkou z NSVT podpálit březový lesík i s terči. Ve čtvrtek obhájila 2. četa (s nezanedbatelnou podporou velitele roty) 1. místo ve střelbě a dostalo se jí i mediální prezentace. Na závěr dokázal ještě Kykyrýs rychlopalbou sestřelit kolejnice a Pájův nos, ale i tak rota ve střelbách uspěla!!! Po očistě techniky jsme sotva stihli spláchnout střelný prach a připít si na naše tankistické odpanění.

Naše řidiče však nejhorší ještě čekalo. V průběhu týdne si sice zajezdili i v plynových maskách, i v noci, v terénu i na silnici (kdo se na ní neudržel, tak i v lese), ale zkoušení propuklo až v pátek. Po celotýdenní přípravě čekali vše, ale tohle je přeci jen zaskočilo. Po příchodu policisty na testy zněla jeho první slova: „Sedněte si každý sám do jedné lavice“. Další hrozná věc byla, že za celou dobu si ani nepotřeboval odskočit a navíc řidiče neustále pozoroval ostřížím zrakem a poslouchal rysím sluchem, prostě zvíře. Ne že by si řidiči museli napovídat, nebo dokonce opisovat, ale přeci jen víc hlav víc ví. Po testech, civilním z dopravních předpisů a obecnějším armádním, nastoupili řidiči na přezkoušení z techniky. Toto také, po lehké nervozitě, zvládli a mohlo se začít jezdit. Ježdění jim v podstatě problémy nedělalo nikdy a dokonce při vyhodnocování byl vyzdvihnut jeden, a nebojím se použít to slovo, pilot, který dle instruktora donutil tank letět vzduchem. „Už jsem dlouho s tankem neletěl!“ řekl.

 Již dříve se vyjádřil jeden z učitelů: „S váma záložákama nejsou vesměs žádné problémy, ale jezdí za vámi moc návštěv“. A to vůbec netušil co bude!

Na závěr výcviku ve Vojenské akademii ve Vyškově jsme naplánovali nástup. Velení akademie pojalo toto rozloučení ve velkém stylu. Na nácviky nám po příchodu řidičů ze zkoušek zbylo neuvěřitelných čtyřicet minut. Po slavnostním napochodování v 16.00 hodin jsme si uvědomili velikost ceremoniálu.  Na tribunu nastoupili všichni důstojníci akademie v čele s velitelem. Jako hlavní host přijel náčelník generálního štábu generálporučík Pavel Štefka, dále velitel Sil podpory a výcviku generálmajor J. Ďurica, brigádní generálové J. Gurník a J. Halaška a mnoho vysokých důstojníků. Nechyběla vojenská hudba, vlajka a čestná stráž. Za dosažené výsledky jsme sklidili slova uznání v projevech,  převzali osvědčení o přeškolení a většina byla povýšena. Pohotový velitel našeho 73. smíšeného mechanizovaného praporu zajistil obálky s hvězdičkami, a tak to u nás brzy vypadalo jak v prodejně s křovinořezy. "Huráááá, huráááá, huráááá" znělo nástupištěm při předávání praporu od představitelů Nadace pozemního vojska AČR a plukovník Palička nám za ČsOL předal pamětní stuhu. Slavnostní pochod korunoval naše vystoupení a běželo se na večeři. I zde jsme vyslechli hřejivá slova a z úst NGŠ i příslib nové techniky. Po odchodu generálů přišel konečně čas zapít střelby a řidičáky. Ostudu jsme tankistům neudělali. Přípitek stíhal přípitek, tykání, vzpomínky plukovníka Paličky, ale i cvičení kliků se objevilo toho večera U zubra.

Brzy ráno jsme s vypětím posledních sil nastoupili do autobusu a jelo se na vlakové nádraží, kde nás svým pracovním nasazením překvapila pracovnice na pokladně ČD. Opomenu její zeměpisné znalosti, které se rovnali bodu mrazu, ale po 30-ti minutách nebyla schopna vydat za povolávací rozkazy cca 15 jízdenek. Fronta občanů, dožadujících se jízdenky, se s každou vteřinou prodlužovala. Po dalších pár minutách, kdy už byla čekárna plná cestujících bez jízdenky a odjezd vlaku se blížil mílovými kroky, se začala zvedat vlna nevole a směrem na pokladnu provolávat hesla typu: „ČD zákazníky nepotřebují, vždyť mi to zaplatíme z daní!!“ nebo „ČD znamená asi Času Dost?!“. Situaci poněkud radikálně vyřešil výpravčí, který nás, po půl hodině čekání,  jednoduše a bez jízdenek vyhodil od pokladny. Nezbývalo než pronést: „Máme holé ruce“, a nastoupit bez jízdenky. Ve vlaku za vypsání jízdenky požadovali 20,- Kč, které z nás samozřejmě nedostali, jen někdo si musel dokoupit příplatek k jízdence, protože mu byla vydána specialistkou na zeměpis ve Vyškově špatná. Restaurační vůz nám všem záhy náladu spravil a mi jsme bohatší o zážitky, řidičáky a někteří i monokly, dojeli domů.

Milan Mojžíš

a 

Kaufi