Zatímco jíní již několik měsíců tvrdě pracovali na technice, mě se oslavy 60. výročí osvobození dotkly až 5. května, kdy jsem vyrazil do kasáren v Ruzyni, kde jsem se měl setkat ve 14:00 se Slávkem. Už v 11:30 jsem se přesvědčil o platnosti "Murphyho zákonů", Slávek volá, že se nedostaví včas a že je třeba tam být co nejdřív. A tak zrychluji tempo a dorážím na místo. Trochu práce mi dalo najít ten správný objekt - kancelář dovedně ukrytou před zraky kolemjdoucích. Po krátké zdvořilostní fázi začalo jednáni. Jeho výsledkem byly popsané dvě strany v mém diáři důležitými informacemi a doporučeními. Pak jsme se vydali spolu s domácími na dvouhodinovou prohlídku, která byla součástí předáni areálu ubytovacích prostorů. Od těchto jsem obdržel klíče a zodpovědnost za inventář a stav ubikací. Tato nevděčná role byla poněkud zmírněna příjezdem Slávka, který podepsal část formulářů. Vyměnili jsme si několik důležitých informací a postřehů. Mezí nimi byl zásadní ten, že pro civilní vozy účastníků defilé není v kasárnách místo. Slávek se chopil mobilu a neuplynula ani hodina a povoleni ke vjezdu přišlo. Spokojeně jsme odjeli na oběd (nebo večeři?). Kolem páté večer dojel Kaufi s Bóžou a tím dostal ubytovací a přijímací štáb konkrétní podobu. Večer ještě dorazil Zajíc a provedli jsme zabydlení pracovny a zprovoznění počítačů a tiskárny, které nám měly ulehčit práci. Protože jsem asi 6 dnů pořádně nespal (realizace testů při náběhu 3. bloku EDU), těšil jsem se, že si odpočinu. Avšak ihned se projevila krutá realita v podobě potřeby sestavení komentářů, které musely být odeslány nejpozději následující den ráno do 7:00. Takže jsme společně tvořili do půl druhé ráno. I přes moje občasné vyrušování (byl jsem za ně spravedlivě Slávkem i ostatními průběžně kárán) se dílo podařilo a výsledek mohli na vlastní uši slyšet a posoudit návštěvnici defilé v podání Václava Smolíka v neděli dopoledne na Letné.

V pátek ráno proběhl v 7:00 budíček a po něm příprava na příjezd účastníků. Vytvořili a vybavili jsme si každý své pracoviště. Někteří účastníci začali jezdit už během poledních hodin a na nich jsme otestovali náš systém práce. Kolegové z klubu postupně dováželi techniku a tak zakrátko uplynul den. Večer dorazili autobusem kolegové z Polska, avšak jak jsme později zjistili, bez tlumočníka. Nějak jsme tu jazykovou bariéru vyřešili a ubytovali je. Jako večeři náš štáb měl grilované speciality, které jsme vyráběli na volném prostranství před kanceláři. Co čert nechtěl (ale na co upozorňoval správce ubytovny) začalo večer téct topeni. Protože čutory, kbelíky a hadry nepomáhaly, byl povolán správce, a ten zajistil odborný servis. Pracovníci si s problémem poradili, po vypuštěni a opravě topení a následném napuštění systému odjížděli kolem jedné ráno domů. Veškeré tyto páteční události jsme brali jako zpestření pobytu, testování našeho umění improvizace a celkové připravenosti týmu na sobotní události. Následně jsme se dvěma kolegy vypravili na služební pochůzku, kde jsme z klidu nechtěně vytrhli tři polské kolegy a setrvali s nimi v družné diskusi asi do půl třetí. Po návratu do kanceláře jsem už neměl ani moc sil sledovat pracně na Zajícovi vyškemraný film "Vysoká modrá zeď" a asi v jeho polovině jsem se dobrovolně vzdal kulturního zážitku a usnul.

V soboru ráno byl opět budíček v 7:00. V tuto dobu bylo ubytováno pouze asi 50 lidi. Bylo nám jasné, že do večera nás jich čeká ubytovat těch zbývajících 600. Dopoledne jsme mezitím z dlouhé chvíle (no víceméně z nutnosti) zprovoznili rozvaděč pro napojení stánku s pivem. Kaufi si připravil pokladnu a evidenci, já poučení a evidenci ubytovaných, Bóža se Zaječicí si nachystaly kartičky a kolem druhé odpoledne začal ten správný tanec. Začaly proudit davy lidí a kolony techniky, tento nápor kulminoval asi v 18:00. Nikdo ze štábu po celou dobu neměl čas jíst, pít ani kouřit. Přijel i zbytek členů našeho klubu. Zde bych chtěl zvláště vyzvednout obětavost skupiny pod vedením Martina Tremla, která se s vervou a obrovskou výdrží pustila do výdeje málem zapomenuté večeře, pro kterou se na poslední chvílí zajelo na ubytovnu Ruzyně a která byla partou kuchařek bez ohledu na pracovní dobu střežena do jejich příjezdu. Parkoviště se plnilo technikou a lidí přibývalo. Do nedělního rána (do druhé hodiny ranní) se podařilo zvládnou masy někdy více či méně reptajících lidi a zavládl klid. Měli jsme celé 3 hodiny spánku do nedělního budíčku, který byl stanoven na 5:00 hodin.

V neděli ráno proběhla rychlá snídané, výdej studeného oběda a kolona techniky se začala ve stanoveném pořadí přesouval - směr Letná (kromě pásové techniky, která byla zaparkovaná ve východišti již od sobotního večera). Osádky vozidel využily volného času k šeříkové výzdobě svých strojů. Pořadatelé si zkontrolovali řazení kolony a už tu bylo slavnostní zahájeni. Defilé odstartovalo přesně podle plánu. Až na jedno zaváhání v řazení pásové techniky a nepojízdný Land-Rover profesionálů (postavil si hlavu - nebo motor? - při přiblížení se na startovní čára) vše proběhlo nad očekáváni dobře.

Přes velkou nepřízeň počasí (o ní by mohl zasvěceně poreferovat Jirka Řezníček, který byl oděn v tropické uniformě) přišlo na Letnou hodně diváků a kdo měl čas sledovat jejich reakce (úsměvy, mávání, potlesk), ten měl zajisté radost z toho, že úsilí vynaložené na zabezpečení této akce nepřišlo nazmar. Obzvlášť vysoký ohlas vyvolávalo občasné "proturování" motorů řidiči tanků T-34. Na tribuně bylo možno shlédnout kromě veteránů i prezidenta Václava Klause, který nad defilé převzal záštitu. Po absolvováni defilé byly stroje zaparkovány na Letné tak, aby si je mohli návštěvnici prohlédnout. Stroje pak byly prakticky ihned obsypány zejména malými kluky i odrostlejší generací.

Po krátkém odpočinku a sdělování dojmů část klubu vyrazila v koloně za asistence dvou automobilů policie do Dejvic, kde se na Vítězném náměstí u Památníku obětem války odehrávalo za přítomnosti válečných veteránů, prezidenta republiky a ministra obrany uloženi prstě z bojišť, na kterých bojovali a umírali naši vojáci v zahraničí. Odtud pak vedla naše cesta zpět do ruzyňských kasáren. Pak následoval rozbor akce, který trval (s přestávkou - výletem na ohňostroj) do časných ranních hodin.

V pondělí ráno odjel poslední zbytek účastníků. Nás čekaly poslední povinnosti. Jednalo se zejména o dovoz zbytku techniky, o úklid a předání ubytovacích prostorů. Při předávání mě velice potěšilo, že nebyly zjištěny nedostatky v podobě demolováni, krádeži a byly v pořádku odevzdány všechny klíče od pokojů. Tím bych chtěl vyzvednout vyspělost všech zúčastněných (slovy posádkového dozorčího, kterému když jsem předával poslední hlášení o lidech a technice, a pochválil jsem jej za úspěšné složení Bobříka odvahy ve spoluprácí s námi, řekl toto) "Byla s vámi lepší spolupráce,než s mnohými profíky".

Defilé se zúčastnilo 270 kusů techniky a cca 1000 lidí.

Účinkovali nadšenci a kluby z České republiky, Slovenska, Polska, Ruska, Belgie a USA.

To je pouze malá část zákulisí (špička ledovce), tak jak jsem ji viděl a zažil ve dnech 5. až 9. května 2005. Pokud jsem někoho vynechal, není to záměr, ale prostě jen proto, že to byla obrovská akce a nemohl jsem být u všeho, natož abych to byl schopen stručně a reálně zaznamenat. Všichni zúčastnění a zejména organizační štáb včetně pořadatelů odvedli perfektní práci, která vyústila v akci (myslím, že nepřeženu) evropského formátu a významu. Význam této akce tkví především v uctění památky a vzdání holdu těm, kteří bojovali proti fašismu v zahraničí a při osvobozování naší vlasti, dále v neposlední řadě i vtom, že mladá generace si připomněla, co se na našem území před 60ti lety odehrávalo. Myslím, že členové našeho klubu mohou být hrdi na to, že byli organizátory a hlavními aktéry této akce.

Ze svých skromných vzpomínek a pod nátlakem Slávka, Kaufiho a Míry zapsal Radek Říha (reaktor)

PS: Velice dobrá spolupráce byla se správou ubytování kasáren v čele s mjr. Forinem a zejména s o.z. panem Štědrým a jeho lidmi, kteří nám bez ohledu na denní a noční dobu vydatně pomáhali s řešením vyskytnuvších se problémů. Děkujeme.