15. - 20. července 2005

Odjezd byl již téměř tradičně v pátek odpoledne z muzea. Vyrazili jsme třemi auty někdy kolem čtvrté hodiny. Cesta byla v pohodě a kromě ubytování u K-S 14 "U Cihelny" (594 m n.m.) se vlastně nic zvláštního nekonalo. Takže začneme rovnou sobotou...

SOBOTA 16.7.

V sobotu ráno jsme byli donuceni vstát brzo. U K-S 14 jsme mohli přespat jen pod podmínkou, že se ráno sbalíme dřív, než přijdou první návštěvníci. A tak jsme se sbalili, a po snídani jsme vyrazili na cestu...

Začali jsme výstupem z Králík na Mariánský kopec (770 m n.m.). Záměrně používám "výstupem", protože takový kopec jsme měli problém vyjít vedle kola. O tom, že by to snad někdo vyjel na kole, nemohla být ani řeč. Nahoře jsme se občerstvili, pokochali se pohledem na krajinu a těšili jsme se na sjezd zpátky do Králík – zhruba 3 kilometry z kopce bez šlapání!

V Králíkách jsme doplnili nejnutnější zásoby (nedoufali jsme, že v neděli v lese bude někde otevřeno...), udělali pár fotek a někdy před desátou jsme vyrazili směr Lichkov a Mladkov. Kousek před Mladkovem u Pany Marie jsme si trochu orazili a někteří dokonce provedli očistu dočista v Tiché Orlici. Bylo potřeba načerpat energii před výstupem na Adama, takže jsme hodnou chvíli odpočívali...

Pak už nás čekal Mladkov a za ním „pěkné“, táhlé, asi tříkilometrové stoupání na vrch Adam (710 m n.m.). Ale hnala nás vidina hospůdky v Českých Petrovicích... Do Petrovic jsme dorazili někdy po poledni a byl tak akorát čas oběda. Jídlo nás moc nenadchlo, ale pivo přišlo vhod. Po obědě jsme se přesunuli k místnímu koupališti a krátili dlouhou chvíli přejížděním „hráze“ koupaliště. Jako dopravní prostředek posloužil Marcelovo velociped. Bohužel několik přejezdů zanechalo na bicyklu následky v podobě ohnuté sedlovky. Nicméně díky odbornému a včasnému zásahu servisního týmu výpravy bylo vše uvedeno do (téměř) původního stavu a kolo bylo připraveno na další kilometry... Když nás ježdění na kolech a občasné padání do vody přestalo bavit, přesunuli jsme se k objektu K-S 46 "V zátiší" (668 m n.m.), kde jsme se utábořili. Večer jsme chvíli poseděli u ohně, něco málo pojedli a popili a pak jsme zalehli...

NEDĚLE 17.7.

V noci trochu sprchlo, ale do rána nám v všechno uschlo, takže v pohodě. Posnídali jsme a začali jsme se balit na další cestu. Plán byl dorazit až na Haničku. Ne, že by to bylo daleko, ale vzhledem k členitosti terénu jsme cíl stanovili přiměřeně našemu nulovému tréninku během roku...

Z Českých Petrovic jsme se vydali k Zemské bráně, kde jsme si dali malou pauzu. Odtud nás pak čekal výstup na Jiráskovu cestu, tedy od údolí Divoké Orlice na hřeben Orlických hor. Cestou jsme absolvovali malou terénní vložku, při které se objevily první komplikace (jak se až s odstupem času ukázalo nezaviněné) s Davidovo přehazovačkou. Ale pro tentokrát se to podařilo opravit. Zjistili jsme, že původně i zdánlivě zbytečné nářadí nám přišlo vhod. A to nebyl všem opravám konec...

Po hřebenu jsme ujeli necelých 8 kilometrů a prošli jsme přitom několik těžkých objektů. V podstatě jsme jeli od R-S 56 "Křižovatka" (576 m n.m.) až po R-S 75 "U křížku" (799 m n.m.). Samozřejmě jsme neprocházeli všechny objekty, jenom ty blízko cesty. Jednak jsme téměř všechny objekty prošli při pěších vandrech a navíc ne na všech objektech je něco k vidění... Cesta po hřebenu byla vyčerpávající, a tak jsme si před závěrečným výstupem na Haničku dali občerstvovací přestávku u hájovny Hanička, kde je i malý bufet. Pivo, párek v rohlíku a tak. Bodlo to. A tak jsme se nakonec dokodrcali až na Haničku. Tedy na R-H-S 79a "Silnice" (825 m n.m.), což je vchodový objekt tvrze. Pár lidí šlo do podzemí, ostatní na povrchu relaxovali a popíjeli zlatavý mok. V klidu jsme poseděli, protože času bylo dost a ten den už nám zbýval pouze návrat zpět na R-H-S 76 "Lom" (845 m n.m.) kde jsme hodlali přenocovat. Po příjezdu k R-H-S 76 jsme vybalili tábor a pak jsme se vydali na průzkum okolí. Nedaleko objektu je polní pozorovatelna, kterou jsme našli jen díky GPS navigaci. I bez GPS jsme ale našli spoustu borůvek, takže jsme i zdravě posvačili. Večer jsme prošli plán trasy na další den, povečeřeli, pokecali a šli spát. Ráno nás čekala další porce kilometrů...

PONDĚLÍ 18.7.

Po snídani, ještě před odjezdem, jsme měli malou oslavu: Ondra slavil deváté narozeniny, tak dostal 9 stylových hoblů. Na fotkách to sice vypadá dost drasticky, ale ve skutečnosti to na zvonu nezanechalo žádné následky... Když nám oschly věci (v noci totiž opět trochu sprchlo), sbalili jsme se a vydali se na cestu. Z Haničky jsme vyrazili směrem na Anenský vrch (991 m n.m.). Po cestě bylo zcela nečekaně pár dalších objektů. Některé jsme i navštívili. Těsně pod Anenským vrchem jsme opět improvizovaně spravovali Davidovo přehazovačku. Ostatní zatím vyjeli až na Anenský vrch. Mohlo to tam být pěkné, ale oprava kola má taky své kouzlo. Obzvlášť, když se podaří. Po návratu ostatních z Anenského vrchu jsme se vydali dál směrem k Mezivrší (926 m n.m.). Po cestě jsme se zastavili na R-S 87 „Průsek“ (937 m n.m.) a těsně před Mezivrším na R-S 89 „U silnice“ (924 m n.m.). jsme si dali chvíli pauzu... Z bunkrů, resp. z těžkých objektů, nám toho moc nezbývalo. Posledním objektem ŽSV Rokytnice v O. h. je R-S 91 „Vrchol“, který je asi 900 metrů od rozcestí. Linie těžkého opevnění pokračuje až o několik kilometrů dál ŽSV Náchod. Vydali jsme se dál na Pěticestí (1004 m n.m.), což byla nejvyšší kóta naší trasy. Během asi tříkilometrového úseku z Mezivrší na Pěticestí se vyskytla další, tentokrát poslední závada Davidovo přehazovačky. Takže nás čekala i poslední, ale o to razantnější oprava. A přišlo na řadu již zmiňované všemožné i nemožné nářadí. Jelikož se oprava přehazovačky ukázala v polních podmínkách jako nereálná, museli jsme rozpojit a zkrátit řetěz, přehazovačku demontovat a vyrobit „furtšlap“ s univerzálním „orlickým“ převodem. Vzhledem k tomu, že jsme byli v nejvyšším místě a čekala nás spíše cesta z kopce (i když ne tak docela), předpokládali jsme, že se na takto opraveném kole dá trasa dokončit. Dala...

Cesta do Orlického Záhoří byla asi největší lahůdkou – něco málo přes 5 kilometrů z kopce bez jediného šlápnutí. Skoro o 350 metrů níže. Orlické Záhoří – Mostowice je hraniční přechod do Polska, a tak jsme nakoukli i tam (opravdu jen nakoukli, byli jsme asi 20 metrů za hraničním přechodem...). Jelikož byl akorát tak čas oběda, zašli jsme do jednoho z místních podniků. Celkem slušný hotýlek, dokonce i s bazénem. Jídlo bylo dobré a pivo také přišlo vhod. Přibližně po dvou hodinách jsme vyrazili dál. Už jsme pomalu přemýšleli, kde strávíme další noc. Po třech kilometrech jsme dojeli k penzionu Černá voda. Nejdříve jsme si dělali naděje, že bychom mohli někde vedle přespat. Až později se ukázalo, že tyto naděje byly zcela plané... Ale jednu výhodu to mělo. Bylo tam koupaliště. A tak jsme se trochu opláchli. Už jsme to potřebovali. Dle recepční měla voda v koupališti 8°C a velikost (u nás mužů...) tomu odpovídala. Pak jsme chvíli poseděli, dali si pivo, zahráli si karty a museli jsme dál. Ujeli jsme ale jen několik set metrů a zahnuli do lesa k nějaké lesní školce, kde jsme se utábořili. Nic moc, ale už se nám nechtělo hledat něco lepšího.

ÚTERÝ 19.7.

I další noc nám lehce sprchlo. Ráno nás probudili lesní zaměstnanci, kteří asi přišli sázet stromky. Ale naštěstí jsme jim nevadili a konec konců oni nám taky ne. Sbalili jsme a jeli posnídat do šest a půl kilometru vzdáleného Neratova. Kromě snídaně v místním koloniálu jsme absolvovali i prohlídku zdejšího kostela. Vlastně se jednalo o obvodové zdivo, ale když budou peníze, tak to prý dodělají...

Z Neratova jsme pokračovali do Bartošovic v Orlických horách. Už po cestě začalo trochu pršet, ale po příjezdu do Bartošovic začal opravdový slejvák. V podstatě první, takže doposud bylo počasí celkem v pohodě. Nezbývalo nic jiného, než přečkat déšť v hospodě. A tak jsme v klidu poobědvali a dali si i kávu. Mezitím přestalo pršet a mohli jsme pokračovat. Přes Zemskou bránu zpět do Českých Petrovic. A pak dál na Kašparovu chatu pod Adamem. Dali jsme si krátkou pauzu (a opět nějaké to pivo). Poslední úsek dne byl přesun k objektu K-S 36 „Pod Adamem“ (658 m n.m.), kde jsme vybudovali tábor. Měli jsme štěstí. Dostavili se i „majitelé“ objektu, kteří nás bez problémů nechali nejen přenocovat, ale také nás provedli vnitřkem objektu. Večer jsme s nimi dali řeč o všem možném, společně popili i nějakou tu sklenku a pak zalehli ke své poslední noci v Orlických horách (alespoň pro tentokrát...).

STŘEDA 20.7.

Ráno jsme klasicky posnídali, sbalili a pokračovali dál. Sjeli jsme z kopce do Mladkova a pak dál proti proudu Divoké Orlice do Lichkova. V Lichkově jsme zastavili v samoobsluze – ne, že bychom potřebovali před cestou domů doplnit zásoby, ale spíše pro nanuky a tak. Po cestě z Lichkova do Králík jsme se ještě zastavili u K-S 16 „U Dráhy“ (544 m n.m.). Ale v podstatě vůbec nic ke koukání. Objekt je zavezen hnojem a vevnitř nic, jen bordel...

Králíky jsme jen projeli a vyšplhali se zpátky k výchozímu bodu našeho výletu, tedy ke K-S 14 „U cihelny“. Prošli jsme si vnitřek objektu (jako spořádaní turisté po zaplacení vstupného), naložili kola a bágly, poděkovali za ustájení našich aut v muzeu a vyrazili na cestu k domovu. Abychom nejeli s prázdnými žaludky, dali jsme si poslední oběd v Bartošovicích.

A to je konec našeho výletu do Orlických hor. Většina z nás naplnila myšlenku názvu výletu a alespoň z jednoho kola měla pořádnou osmu. Já osobně jsem musel dát vycentrovat kola obě... Byl to perfektní výlet a pro velký úspěch jsme se rozhodli ho příští rok zopakovat. Tentokrát ale na jižní Moravě – tam je to přeci jen méně do kopců...

Rekapitulace

Ve skutečnosti jsme ujeli něco málo přes 100 km, protože každý měl nějaké pojížďky typu "do krámu na nákup" a pod. Počasí bylo perfektní a když už pršelo, tak v celkem vhodnou dobu. Po nočních přeháňkách zpravi- dla všechno do rána uschlo. Nikomu se nic nestalo, nikdo nic nezničil a ani neztratil. Takže určitě jsme připraveni podobnou akci zorganizovat znovu!

Gaston