V sobotu 15.1.2005 přibližně v půl páté jsme se sešli v muzeu a odtud vyrazili směrem na Postřekov. Přijeli jsme asi v šest a po přivítání s Postřekovákama se šli ubytovat. Tankistický ples se tradičně konal v hotelu u nádraží vyzdobeném maskovacími sítěmi v oknech, různými druhy raket, girlandami z nábojových pásů a jinými stylovými doplňky. I tentokrát jsme byli zahrnuti pověstnou postřekovskou pohostinností. Jako první chod jsme dostali "smažák" (po poučení z předchozích let už nikdo nevyžadoval hranolky a tatarku), následovali obložené mísy, chlebíčky a tlačenka a to vše prokládané štědrými dávkami rumu. Po zahájení plesu pan starosta udělil postřekovské části aktivních záloh a zasloužilým vojákům slavnostní vyznamenání za pravidelnou docházku na porady a za likvidování alkoholu. Následovalo předání daru Klubu vojenského muzea v Rokycanech za statečnost a přežití Jiřímu Knopfovi, který utrpěl úraz na loňském plese. Jirka Kaufner jako mechanik a konstruktér předvedl speciální křeslo pro převoz raněných vybavené majákem a houkačkou a pro zvýšení komfortu zachraňovaného i "kapačkou" pro urychlené doplnění životně důležitých tekutin. Součástí plesu byla i bohatá tombola a rozhodně jsme neodcházeli s prázdnou.

Dál už se jen tancovalo, popíjelo a veselilo. Jen jednoho odpadlíka z Wehrmachtu bylo nutné fixovat k židli, aby nám nedělal ostudu tím, že by ve spánku padal pod stůl. Kapela "Dolejšáci" hrála seč jí síly stačily a parket byl nabitý k prasknutí (až se v jednu chvíli tanec přesunul i na stůl). Kolem třetí hodiny ranní kapele síly došly a živá hudba byla nahrazena reprodukovanými písněmi soudruhů ze sovětského svazu (to by se na hradě divili). Ve čtyři jsme začali odpadat i my.

Ráno - kolem dvanácté hodiny - jsme dostali k snídani česnečku (další výborná tradice) a utopené karbanátky. Probrali jsme události včerejšího večera a noci, naposledy připili všem na zdraví a pak už nezbývalo než se rozloučit a vydat se na cestu k domovu. Tankistický ples byl jako vždy perfektní a těšíme se, že si to za rok zase zopakujeme.

 Janča Kochová