aneb Válčili jsme na Libavé

Podzimním cvičení 1.tr AZ "Československých legií" měl vyvrcholit náš tříletý výcvikový cyklus. Tomu odpovídala i náplň cvičení - bojové střelby čet  s vyvedením jednotky společně se 73.tankovým praporem. Když přišel povolávací rozkaz na polovinu září, každý se zaradoval, že si konečně jednou užijeme babího léta se sluníčkem, mírným vánkem, teplotou ve stínu 25 °C a žádných srážek. Kdo tam byl tak to jistě potvrdí! Obzvláště Ti velitelé tanků, kteří si zabalili jen jedno obložení výstroje a kabát nepovažovali za nutný doplněk uniformy, si během prvních dnů cvičení mohli připadat jak při nácvicích na službu na ponorce v Severním moři.

Po klasických zdravotních prohlídkách a velitelské přípravě se začalo s nácvikem vagónování techniky, první pomocí a ostrahou transportu. Asi bez větších potíží. Jenom nám musí logistici odpustit, že jsme asi všichni zapomněli ten typ vagónu na který jsme se pokoušeli během nepřetržitého deště s tankama nalodit. Následoval přesun do polního parku a montáž vložných zbraní. No všichni do jednoho promočeni na kost, tma a zima, ale s podporou profílů z 1.tr a roty logistiky se to povedlo.

Následovalo ubytování ve stanovém táboře. Postavit stany po několika ročnících Bahen není pro nás problém. Složitější bylo uložit přes třicet "vodníků"  s bagáží do dvou stanů. Nikdo nechtěl opustit první linii, a tak až na přímý rozkaz odjela 1.tč do posádky. Tím se ale stejně stala obětí žertů a drobných posměšků, neboť situace v táboře se postupně vylepšila. I přes příslib zajištění moderních otopných strojů do stanů, jsme se totiž spolehli na vlastní síly a Kydlíčkovu motorovou pilu. Náš logistický odřad nejen že nashromáždil dřevo na celý měsíc, ale i držel nepřetržitou topnou službu, aby se "bojové" složky roty usušily a vyspaly. Toto zázemí jsme měli po celou dobu cvičení a jen jednou musel velitel logisty pokárat, neboť mu v 03:30 v důsledku snížení teploty pod + 30 stupňů ofouklo ramínko a musel se přikrýt dekou.

Další den navíc začal k dešti foukat i vítr, ale výcvik pokračoval dál. Rekognoskace terénu, pěšky jako na voze, bahnem i mokrou trávou vpřed plnit zadané úkoly! A za našimi zády vozí Verča velitele roty v  přiveleném "bevku" a ten tak pěkně z nadhledu vidí každou naši chybičku dává nám to hlasitě najevo. Následoval nástřel. Díky teoretické přípravě a zkušenostem kapitána Staňka to byl takový fofr, že si toho všimlo i velení. Nácvik manévrové obrany, který následoval nás nemohl zaskočit, ale přes zamlžené a tudíž neprůhledné všechny "okna" z tanku to byl fakt mazec. Střílelo se jak to šlo. Alespoň snaha byla… Je pravda, že zapomenutí jednoho tanku na čáře při ústupu, nám velitel roty sice neuznal jako taktický manévr a lest, ale tento způsob přechodu na druhou čáru obrany "přejala" i druhá četa. Také přiotrávení velitele čety zplodinami nebereme po letech jeho velení jako "mimořádku", neboť se mu to stává obvykle jednou za pět let. I když nástup a vyrovnání s velitelem čety v "rauši" nikdo z přítomných jistě nezapomene.

Pak už se nám počásko trochu začalo dostávat z deprééze, průzory a zaměřovače si nechaly domluvit. Sebechvála smrdí, ale chybou se člověk učí. Ale i tak zásahy nic moc, i když je fakt, že se vložky  kousaly a nám se dokonce úplně rozpadla. Bílí  vynikli nejen kecáním do sítě to dokonce i při střelbách druhé čety, což nám zahltilo zásadní povely velení, ale i chvilkovým nahrazením terčů  v dopadové ploše. A tak vyhodnocení našeho velitele roty bylo  hodně adresné a ostré. Jo a odmlouvat se už vůbec nemá.

Ale ne vše bylo zas tak negativní. Nástup před velitelem společných sil se povedl, stejně tak i přesun do posádky, za což byla naše rota i kladně hodnocena velením. Tradičně jsme neměli problémy s údržbou a mytím techniky, kde především Postřekovská sekce překonala i časové normy. Stejně tak se činilo logistické družstvo, které mezitím strhlo stany a přestěhovalo naše zázemí. Následovalo totiž rozloučení s naším zástupcem velitele, čerstvým majorem v záloze Františkem Kochem, který nám odchází do vojenského důchodu. Poslední noc jsme strávili v posádkové tělocvičně a jen škoda, že jsme ovládání topení objevili až ráno, po chladné noci.

Následoval závěrečný nástup s vyhodnocením cvičení. Naše 1.tr AZ byla zařazena ve tvaru praporu a hodnocena jako ostatní jednotky. Ne vše se nám povedlo, máme ještě mnohé co dohánět a učit se, ale  nejsme nevyhovující a jsou i oblasti, kde jsme byli dáváni za příklad. Naše poděkování patří velení praporu, které nám připravilo podmínky pro výcvik, kapitánu Staňkovi a jeho týmu z 1.tr, který nás měl během cvičení na starosti, kuchařům za vynikající stravování, logistickému zabezpečení i přiděleným řidičům.

Účast naší roty na vyvedení praporu bylo opravdu vyvrcholením našeho dosavadního výcviku. Mohli jsme tak plnit nejen své úkoly, ale zapojili se i do činnosti našeho praporu. Všichni jsme cítili, že jsme částí celku, který s námi počítá a bere nás mezi sebe. A to nejen na velitelské úrovni, ale i mezi mužstvem, kde je za dobu společného působení navázáno mnoho přátelských kontaktů z obou stran. Je nám ctí být součástí 73.tankového praporu.